Konference 14.-15.10.2021

Mezi Východem a Západem: Tradice středoevropského prostoru?
PROGRAM

Čtvrtek 14. 10. 2021
Skautský institut v Brně, Moravské náměstí 12

10.00–10.45 Registrace
10.45–11.00 Přivítání

Panel I-A: Velký sál
moderuje Bohumil Fořt
11.00–11.30 Ondřej Dadejík – Štěpán Kubalík
Balast, nebo klíč? O roli doprovodných informací v rámci muzejního účinu
11.30–12.00 Michaela Pašteková – Peter Brezňan
Od estetiky diela k estetike performativity
12.00–12.30 Peter Michalovič
Igor Hrušovský alebo Marginálie k jednej implicitnej estetike

Panel I-B: Malý sál
moderuje Karel Stibral
11.00–11.30 Sabrina Muchová
Adornova estetická syntéza: mezi estetikou a sociální filozofií
11.30–12.00 Hana Zrno Vondrů
Možnosti interdisciplinarity v dějinách estetiky
12.00–12.30 Šárka Lojdová
Estetika mezi světy: Dantovo pojetí pluralismu v umění jako model spravedlivé společnosti

Přestávka na oběd 12.30–14.00

Panel II-A: Velký sál
moderuje Ondřej Dadejík
14.00–14. 30 Michaela Fišerová
Je Derridova dekonstrukce přínosná pro současnou středoevropskou estetiku?
14.30–15.00 Rostislav Niederle
Platónská ozvěna v analytické estetice
15.00–15.30 Agnieszka Bandura
Should We Abandon Aesthetics and Why Not – Contemporary Renaissance of Aesthetics Based on “Poiesis” and “Krisis”

Panel II-B: Malý sál
moderuje Michaela Pašteková
14.00–14. 30 Juraj Malíček
Kam až sa môže? Hľadanie jazyka populárnej kultúry ako autonómneho umeleckého druhu
14.30–15.00 Ondřej Krajtl
Dobrodružství ve středoevropských uličkách
15.00–15.30 Michaela Šimanová
Hra s divákem: Americký a český happening, vztahová estetika a Kateřina Šedá

Přestávka 15.30–16.00

Panel II-A: Velký sál (pokračování)
16.00–16.30 Július Fujak
Nitrianska škola po roku 1989 (úvodná sondáž niektorých myšlienkových iniciatív)
16.30–17.00 Jan Staněk
Karla Svobody obrana humanitních studií

Panel II-B: Malý sál (pokračování)
16.00–16.30 Bohumil Fořt
Z Čech až na konec světa… a zpět
16.30–17.00 Juraj Oniščenko
Prekročenie hranice a moment spojenia východu so západom. Film Jánošík 1921

Přestávka 17.00–17.15

Keynote: Velký sál
uvede Karel Stibral
17.15–18.30 Tomáš Hlobil
František Xaver Němeček – český josefínský estetik doby předbřeznové. Neznámý zápis z pražských univerzitních přednášek z estetiky

19.00 Konferenční raut
Skleněná louka, Kounicova 23

Pátek 15. 10. 2021
Filozofická fakulta MU, budova C, Arna Nováka 1

Společnost pro estetiku: posluchárna C33
8.30–9.15 Estetický kulatý stůl
Diskuze

Přestávka 9.15–9.30

Keynote: posluchárna C33
uvede: Lenka Lee
9.30–10.45 Michaela Malíčková
Populárna kultúra v tradícii nitrianskej recepčnej estetiky

Přestávka 10.45–11.00

Panel III-A: posluchárna C33
moderuje Štěpán Kubalík
11.00–11.30 Martin Kolář – Ladislav Zářecký
Inverze zóny / Kraj vyvzdorovaný
11.30–12.00 Norbert Lacko – Marian Zervan
Vitalistický konštruktivizmus Oskára Čepana
12.00–12.30 Erich Mistrík
Čo je to stredoeurópska metóda estetiky?

Panel III-B: posluchárna C32
moderuje Hana Řehulková
11.00–11.30 Lenka Lee
Reflexe krásy a umění brněnských augustiniánů
11.30–12.00 Martina Kastnerová
Jak setkání se středoevropskými intelektuály podnítilo zájem Philipa Sidneyho o přírodní vědy: případ Carola Clusia
12.00–12.30 Viera Bartková
Umelci zo severnej či strednej Európy? Estetika a teória umenia v Ríme v období po Viedenskom kongrese

Přestávka na oběd 12.30–14.00

Panel IV-A: posluchárna C33
moderuje Rostislav Niederle
14.00–14.30 Jozef Kovalčik
„Duch“ stredoeurópskej akadémie v zajatí modernistických praktík
14.30–15.00 Martin Boszorád
Premeny estetiky obrátenej k životu

Panel IV-B: posluchárna C32
moderuje Martin Kolář
14.00–14.30 Hana Řehulková
Brněnská estetika?
14.30–15.00 Karel Stibral
Miroslav Tyrš, přírodní vědy a příroda

Přestávka 15.00–15.30

Keynote: posluchárna C33
uvede Ondřej Krajtl
15.30–16.45 Petr Osolsobě
Aktuálnost Dantovy estetiky: 700 let poté… (1265–1321)

17.00 Konec

Keynotes

František Xaver Němeček – český josefínský estetik doby předbřeznové. Neznámý zápis z pražských univerzitních přednášek z estetiky
Tomáš HLOBIL
Z četných aktivit Františka Xavera Němečka (1766–1849), profesora teoretické a praktické filozofie na pražské univerzitě ve studijních letech 1802/1803 až 1820/1821, se bádání soustředilo na tři oblasti – na jeho působení ve funkci cenzora, na jím napsané dějiny české vzdělanosti a zvláště na jeho muzikologickou tvorbu, zahrnující kritiky, historická a biografická pojednání. Jako důležitý prvek propojující muzikologické práce a dějiny vzdělanosti (cenzurní posudky dosud nebyly tímto prizmatem zkoumány) vyzdvihlo bádání Němečkovu snahu strukturovat a vykládat zkoumaná témata pomocí estetických pojmů. Navzdory poukazům na důležitost estetiky pro Němečkovu metodologii jsou dosavadní způsoby jejího tematizování kusé, zúžené na jednoduché dobové kontextualizace: v případě vkusu na inspiraci Karlem Heinrichem Seibtem, v případě génia Augustem Gottliebem Meißnerem, hnutím Sturm und Drang a Immanuelem Kantem, v případě dokonalosti Alexanderem Gottliebem Baumgartenem a Mosesem Mendelssohnem a v případě sepětí hudby (umění) s citovostí Denisem Diderotem, Jeanem Jacquesem Rousseauem a Johannem Georgem Sulzerem. Konečně Kurt Blaukopf shledal Němečka průkopníkem rakouské empiricko-fyziologické, neidealistické hudební estetiky.
Nedostatečně propracované historické kontextualizace, ústící ve vzájemně se popírající charakteristiky, byly přímým důsledkem faktu, že dosavadní bádání vycházelo z Němečkových dílčích poznámek obsažených v textech nenabízejících ucelenou estetickou teorii. Přednáška ukáže, že dosavadní pohled na Němečkovu estetiku zásadně mění zápis z přednášek pořízený ve studijním roce 1811/1812 Peterem Eduardem Bolzanem (1793–1818), předčasně zesnulým bratrem Bernarda Bolzana. Studie nejprve identifikuje jako přednášejícího Františka Xavera Němečka, čímž ze zápisu učiní pramen skýtající nejucelenější verzi jeho estetické teorie. Následně shrne obsah přednášek včetně přehledu zachycených estetiků, umělců a uměleckých děl, aby je nakonec vsadila do dobového středoevropského kontextu se záměrem vytvořit vhodné východisko pro pozdější detailní zkoumání Němečkovy estetiky po jednotlivých pojmech.

Populárna kultúra v tradícii nitrianskej recepčnej estetiky
Michaela MALÍČKOVÁ
V priesečníku akých koncepcií, vidov vedy, svetonázorov a modelov trávenia voľného času sa formovala podoba teórie populárnej kultúry v prostredí metodológie Nitrianskej školy? Na jednej strane interpretačné remeslo recepčnej estetiky a intertextuálne premýšľanie, na druhej strane filozofická tradícia pragmatizmu, fenomenológie, pokantovskej estetiky. Frankfurtská cudzota, birminghamská blízkosť. Popkultúra ako vystupovanie z kultúry masovej, ako aktívne až tvorivé recepčné bytie, v ktorom je popkultúrne dielo identifikované vďaka recepčnému kódu.
Ak popkultúrnemu dielu rozumieme ako príznakovému žánru postmoderny, nutne musíme ozrejmiť, že pod touto kategóriou žánru máme na mysli spôsob videnia a prežívania sveta a až následne sa pýtať, aké indikátory sú pre tento žáner príznakové. Ako také je popkultúrne dielo intertextuálnym svedectvom, ktoré existuje v prvom rade ako fenomén až potom ako konkrétne druhy, formáty, žánrové výpovede. Hodnotovo existuje nie v konfrontácii s dielom umeleckým, ale ako text v dynamike možných prechodov medzi mainstreamom, slipstreamom a perifériou.
Príspevok má ambíciu ozrejmiť cestu hľadania súvislostí, identifikácie zásadných momentov euro-americkej filozofickej tradície a metodologických predpokladov nitrianskej recepčnej estetiky, teórie metatextovej komunikácie a intertextuality.

Aktuálnost Dantovy estetiky: 700 let poté… (1265-1321)
Petr OSOLSOBĚ
Vedle implicitní či tvůrčí estetiky obsažené v Commedii je Dante autorem pojednání o estetice jazyka a básnického námětu (de vulgari eloquentia). Čtyři traktáty dosud nepřeloženého díla Convivio představují originální eticko-estetickou summu, jež navazuje na principy Aristotelovy Etiky X. a rozvíjí mj. myšlenku „připodobnění se božskému“ prostřednictvím estetické kontemplace. Psychologická mnohovrstevnatost Nového života zase doplňuje Dantovu soustavu fenomenologií působení Beatrice (Beatrix, beatitudo) na příjemce, pokud je schopen adekvátní hodnotové responze na její proměnlivý zjev. Tím i dnes Dante ukazuje k opomíjenému, a přece starobylému motivu evropské estetiky a umění: kráse osobní svatosti a k jejímu transformujícímu účinku.

Abstrakty

Should We Abandon Aesthetics and Why Not – Contemporary Renaissance of Aesthetics Based on “Poiesis” and “Krisis”
Agnieszka BANDURA
The ancient Greek philosophy makes a clear distinction between poiesis and praxis. Plato ascribes the power of poiesis to god (the demiurge who creates from ideas) and regards nature and reality as the results of such poiesis. Whereas Aristotle considers poiesis as a representation or just imitation of nature (physis) – and let the artisans create new things (brought into being/ into presence by the artist’s decision and action).
The aesthetics of modern ages devaluated poiesis in art (fine arts) by focusing on a romantic figure of genius and the idealistic vision of artistic creation (based on the will, irrational drives, individual motivations, etc.). Somehow philosophers moved the aesthetic experience of art to the domain of not always/ not enough aware acting (making/ doing).
Last but not least, the 20th century applied and reduced the meaning, functions and potential of poiesis to poetics, considered narrowly as science of language and/ or poetry.
In my presentation I would like to regain the traditional meaning of poiesis by demonstrating the universal poietics (resp. poieticity) of aesthetic experience.
Secondly, I will point at the poietic function of art is realised in asking new questions to aesthetics (theory) and forming new concepts and paradigms of art and aesthetic experience. Both of these activities reveal another traditional dimension of aesthetics, i.e. critique (the Greek krisis). Finally, I would like to put aesthetics in a broader context of art criticism and “ethics of aesthetics”.

Umelci zo severnej či strednej Európy? Estetika a teória umenia v Ríme v období po Viedenskom kongrese
Viera BARTKOVÁ
Rím je centrum so zaujímavým umeleckým a socio-kultúrnym profilom, ktorý bol reflektovaný z pohľadu viacerých vedných disciplín. Podobu umeleckej kultúry formovali nielen domáci tvorcovia, ale i početná komunita zahraničných umelcov. V historiografickej spisbe bola však jeho pozícia centra v 19. storočí dlho spochybňovaná, napriek tomu, že množstvo podnetných ideí – umeleckých i teoretických – sa zrodilo práve v tomto prostredí s dynamickou sociálnou komunikáciou. Večné mesto disponovalo silnou inštitucionálnou základňou v podobe akadémií, združení umelcov a mecenášov umenia, výstavnými aktivitami a rozsiahlou edičnou činnosťou. Sprievodcovia po pamiatkach a ateliéroch, či zoznamy umelcov, denná tlač však neposkytovali dostatočný priestor pre teoretické uchopenie aktuálnych problémov umenia, či diskusie prezentujúce rôzne ideové pozície. V 20. – 40. rokoch 19. storočia vzniklo viacero periodík poskytujúcich priestor pre kritiku, teóriu umenia a estetiku, kde v rámci teoretických diskusií dochádzalo k stretu rôznorodých myšlienkových a umeleckých smerov. V uvedenom období bola v meste prítomná veľká skupina umelcov Rakúskej monarchie tvoriaca diela v kontexte odlišných štýlových východísk. V súvislosti s reflexiou spomenutej situácie sa objavuje viacero otázok. Aké boli filozoficko-estetické východiská súdobého teoretického myslenia? Z akých zdrojov sa formovali postoje kľúčových osobností umeleckej kultúry centra? Aké kritéria boli použité pri hodnotení umeleckých diel? Ako boli v tomto socio-kultúrnom kontexte vnímaní umelci z regiónov Zaalpia a ich diela? Je možné identifikovať v ich dielach idey a štýlotvorné prvky špecifické pre tento región? A na záver – je možné hovoriť o stredoeurópskom umelecko-historickom regióne, ktorý sa vymedzoval práve v prostredí centra na Apeninskom polostrove? Príspevok sa pokúša formulovať závery na základe analýzy pramenného materiálu získaného počas viacerých výskumných pobytov autorky.

Premeny estetiky obrátenej k životu
Martin BOSZORÁD
Ambíciou zamýšľaného príspevku je postihnúť v základných súradniciach to, akým spôsobom sa v diachrónnej perspektíve, v priebehu bezmála troch dekád, vnútorne transformovala estetika programovo forsírovaná v Ústave literárnej a umeleckej komunikácie (ďalej len ÚLUK). Koncepčno-metodologicky definujúcim fundamentom tejto estetiky je jej pragmatický rozmer, resp. rozmer, v ktorom je pre ňu kľúčový moment obratu k životu jednotlivca, resp. spoločenstva, a to aj v absolútne prirodzenej väzbe na proces recepcie a kategóriu zážitku (odtiaľ označenia estetika obrátená k životu, pragmatická estetika, recepčná estetika). Cieľom rečníka je vlastne podčiarknuť to, že hoci sa faktické zameranie nitrianskej estetiky v istej miere mení, podstata zostáva – ako boli recepčno-pragmatické hľadisko a obrat k životu kľúčové či podstatné v rámci reflexie tzv. živej kultúry (polovica 90. rokov), tak sú kľúčové či podstatné v rámci estetickej reflexie populárnej kultúry (po roku 2000) i v rámci arcitextuálnej tematológie (po roku 2014), inak dvoch aktuálne, ale tiež perspektívne profilotvorných a vzájomne nanajvýš kompatibilných vedecko-výskumných tendencií/špecializácií ÚLUK. V tomto zmysle tak príspevok vlastne zamýšľa reagovať na rámcovú téme konferencie na viacerých úrovniach: problematika podôb/tradícií estetiky v kontextoch stredoeurópskeho priestoru, resp. kultúrneho areálu, problematika podobností medzi tunajšou/domácou a zahraničnou estetikou (tu, v spojitosti s reflexiou populárnej kultúry, konkrétne s odkazom na Estetiku pragmatizmu Richarda Shustermana) či problematika súčinnosti estetiky s inými disciplínami (tu, v spojitosti s arcitextuálnou tematológiou, konkrétne s antropológiou, etnológiou či etnografiou atď.).

Od estetiky diela k estetike performativity

Peter BREZŇAN a Michaela PAŠTEKOVÁ
Približne v 60. rokoch 20. stor. sa vo viacerých druhoch umenia začína zreteľne prejavovať fenomén, ktorý môžeme označiť ako performatívny obrat (E. Fischer-Lichte). Prináša koncept diela tvoriaceho jedinečnú, pominuteľnú udalosť, ktorú vytvárajú v jej priebehu spoločne všetci zúčastnení (umelci i diváci). Performatívny obrat tak podstatne narúša celkové chápanie diela ako hotového, fixovaného artefaktu určeného na estetickú kontempláciu, implikuje súčasne závažné zmeny charakteru umeleckej praxe a môžeme povedať, že v niekoľkých posledných desaťročiach ju aj výrazne ovplyvňuje.
V snahe reagovať na toto dianie v umení poukazuje Erika Fischer-Lichte na potrebu formulovať estetiku performativity, ktorá by na rozdiel od estetiky diela (hermeneutika, semiotika) bola schopná adekvátne reflektovať konštitutívne prvky performatívneho umenia. V nadväznosti na načrtnutú problematiku upriamime v našom príspevku pozornosť na ťažiskové rozdiely medzi estetikou diela a estetikou performativity, prostredníctvom čoho bude možné sledovať rozsah zmien, ktoré so sebou prináša posun od estetiky diela k estetike performativity. Zároveň sa pokúsime poukázať, že estetika performativity, ktorá sa konštituuje ako primárne interdisciplinárna teória, dovoľuje rozšíriť pole pôsobenia estetiky i smerom ku každodennej sociálnej praxi.

Balast, nebo klíč? O roli doprovodných informací v rámci muzejního účinu
Ondřej DADEJÍK a Štěpán KUBALÍK
Svetlana Alpers, americká historička umění a vizuální teoretička, se ve své úvaze věnované vizuální podstatě zkušenosti, kterou nám poskytují muzea, svého času kriticky zamyslela nad rolí, jakou uvnitř této zkušenosti hrají doprovodné verbální informace (ať již v psané či zvukové podobě). Podle Alpers je zkušenost zprostředkovaná muzei a galeriemi ovládaná takzvaným „muzejním účinem“. Tento účin proměňuje jakékoli vystavené objekty v objekty vizuálního zájmu po vzoru uměleckých děl. Na prvním místě je podle ní tedy vizuální poutavost či atraktivita vystavených předmětů. Alpers tvrdí, že „[j]edním z měřítek úspěchu muzeí se jeví míra svobody a zájmu, s jakou návštěvníci muzeem procházejí a prohlížejí si [vystavené objekty] bez zastrašujícího zprostředkovávání vztahu k vystaveným objektům, jaké mají za následek například všudypřítomná sluchátka [s doprovodnými informacemi].“ Jednoduše řečeno, do muzeí a galerií nechodíme, abychom se o vystavených objektech něco dočetli, to lze učinit pohodlněji doma, nýbrž abychom je viděli. Pokud je ale jedním z měřítek úspěchu míra svobody a zájmu vyvolaná samotnou instalací, navzdory svazujícímu působení informačních či edukačních panelů, popisků atd., nebylo by lepší je odstranit, nebo jejich postavení a funkci redefinovat? Neskončili bychom však po takovém zásahu ve zmateném bloudění mezi vystavenými objekty?
Britský historik umění Michael Baxandall se snažil nahlížet roli doprovodných informací v rámci zkušenosti nabízené muzei komplexněji. Muzeální zkušenost podle něj spočívá v neustálé oscilaci mezi dvěma typy aktů, z nichž každý samostatně poskytuje určitou libost. Tyto akty se vzájemně podmiňují a teprve jejich souhra a vzájemné umocňování tvoří podstatu účinu muzea: „[návštěvník] se s velkou živostí pohybuje mezi vizuálně libými (či alespoň poutavými) objekty a stejně tak libým hledáním příčin [jejich vzniku a podoby]; od informací o příčinách se divák vrací k vizuálně zajímavým objektům a prohlíží si je prizmatem získaných informací, pokouší se v nich spatřit důsledky těchto příčin.“ Doprovodné informace tak nevyhnutelně proměňují náš pohled, způsob, jak se nám vystavené objekty jeví. Dejme tomu, ale odkud se potom bere nám všem známý osvobozující moment zdůrazňovaný Alpers, anebo kde v rámci této oscilace vzniká ono „zastrašující prostředkování“ doprovodných instruktáží?
Jak v této souvislosti případně poznamenává Peter de Bolla, žádný vystavený objekt není nevinný; naopak, ještě před tím, než jej opatříme popiskem či vysvětlujícím komentářem, je zapletený do ne zcela zjevné, a ne zcela harmonické sítě referenčních rámců. Setkat se vizuálně (či jinak) se samotným předmětem není proto zdaleka tak triviální, jak by se mohlo na první pohled zdát, a tudíž i výše popsaná oscilace může stěží fungovat naznačeným způsobem. Příspěvek se pokusí navrhnout upravené schéma muzejního účinu a zváží, nakolik mohou popisky prostředkující kontext výše zmíněnou síť nejen komplikovat, nýbrž také rozplétat. Hledání řešení naznačené problematiky bude inspirováno zdroji vycházejícími z myšlenkové tradice středoevropského prostoru.

Je Derridova dekonstrukce přínosná pro současnou středoevropskou estetiku?
Michaela FIŠEROVÁ
Derridovo filosoficko-literární myšlení je blízké estetice svou autobiografickou složkou, zážitkovým charakterem předkládaných úvah.
Nicméně, jeho dekonstrukce je vzdálena jak fenomenologickým úvahám o subjektivitě a vnímání, tak i analytickým úvahám velebícím Kantovu estetiku jako své východisko. Derrida se k těmto myšlenkovým směrům staví nedůvěřivě, provádí subverse jejich metodologicky „hotových řešení“. Jak tedy Derridu produktivně situovat do pole současné estetiky, jejíž hlavní zdroje znejišťuje?
Navíc, Derrida prostorově vymezuje dekonstrukci zájmem o „západní“ ideovou tradici, vycházející ze starořecké metafyziky, která se rozšířila skrz specifické pojetí jazyka a hlasu. Jsou ale všechny „západní“ jazyky stejně logocentricky a fonocentricky totalitární? Jsou slovanské a románské jazyky násilné stejným způsobem? V Monolingvismu druhého Derrida upozorňuje na „nepřeložitelný“ charakter francouzských jazykových zásad a idiomů, které utvářejí jeho myšlení, jeho vlastní „monolingvismus“. Derridu nelze přeložit bez toho, abychom jeho myšlení současně zrazovali tím, že ho přinutíme se podrobit „násilí“ jiného jazyka než toho, v němž vzniklo. Čím tedy může být dekonstrukce přínosná ve středoevropských, tradičně nefrankofonních zemích?
Navzdory podstatné spjatosti Derridova myšlení s francouzštinou chci ukázat jeho potenciál pro obohacení středoevropského estetického myšlení. Vidím ho ve dvou aspektech, na které dekonstrukce upozornila. Prvním je důležitost média: Derrida uvažuje o díle jako o mediálně realizovaném sdílení zážitků. Není totiž dílo bez technologie šíření, bez média, v němž se prezentuje: logos neexistuje bez materiality grammé, která ho předchází. Druhým aspektem je důležitost života: Derrida chápe dílo jako borduru, vnitřní lem života, v němž se potkává metafyzicky neuchopitelný život s metafyzickým chápáním bytí. Ačkoli myslitel vychází z jednotlivého zážitku, současně ho „chápe“: proměňuje fragment svého života v materiální text, v médium, které se rétoricky dotýká fragmentů životů druhých. Eticky ostražité myšlení, které tyto podněty z dekonstrukce provází, obohacuje středoevropskou estetiku interdisciplinární aliancí proti totalitarismu, a to nejen s filosofií a s etikou, ale i s mediálními studii a s uměním samým.

Z Čech až na konec světa… a zpět
Bohumil FOŘT
Příspěvek se zaměřuje na dílo jednoho z čelných představitelů domácí i světové vědy, Lubomíra Doležela. Toto dílo, které obecně řadíme do oblasti literární teorie, je možné nahlédnout, a Doležel sám se tomuto spojení nevyhýbá, v souvislosti s kategoriemi na pomezí literární vědy, sémiotiky a estetiky. Tento fakt není překvapivý, když uvážíme, že autor sám vychází z axiomů Pražské školy, kde si literární teorie doslova podává ruce s lingvistikou, estetikou a dalšími disciplínami. Cílem příspěvku je pojmenovat základní esteticko-sémiotické aspekty Doleželova rozsáhlého díla, poukázat na jejich zdroje, sledovat jejich vývoj v Doleželově uvažování, poukázat na jejich transfer do zahraničí a vliv na světovou vědu, poukázat na jejich transformace a metamorfózy a konečně sledovat jejich návrat zpět do domácího prostředí. Příspěvek bude vycházet nejenom z Doleželova díla, ale i z jeho ohlasu na domácí i světové odborné scéně.

Nitrianska škola po roku 1989 (úvodná sondáž niektorých myšlienkových iniciatív)
Július FUJAK
Obsahom príspevku je reflexia vybratých motívoch z myšlienkových prúdov vývoja v stredoeurópskom kontexte významnej tzv. Nitrianskej (semiotickej) školy po roku 1989, v ktorom po doznievaní zástoja teoretickej koncepcie Antona Popoviča bola akcentovaná a rozvíjaná najmä paradigmaticky inakostná, výrazovo existenciálna estetikya a literárna veda Františka Mika. Zásluhu na tom mal predovšetkým Mikov žiak a nasledovník Ľubomír Plesník po transformácii nitrianskeho Kabinetu literárnej komunikácie (neskôr Vedeckého pracoviska literárnej komunikácie a experimentálnej metodiky) na Ústav jazykovej a literárnej komunikácie (roku 1986) a následne Ústav literárnej a umeleckej komunikácie (ÚLUK, roku 1994). Z jeho iniciatívy sa Mikov model výrazovej sústavy opierajúci sa o chápanie recepčného bytia umeleckého diela rozvíjal okrem lingvistiky a literárnej vedy (Ľ. Plesník, Z. Rédey, E. Pariláková a i.), aj v oblastiach estetiky a semiotiky hudby (J. Fujak, R. Beličová), výtvarného umenia (E. Kapsová), divadla (D. Inštitorisová, M. Ballay a i.), alebo popkultúry (J. Malíček). Prítomnosť teoretických línií nadväzujúcich na iné, translatologické či filozoficko-kulturologické a esteticko-výchovné tradície v histórii Nitrianskej školy (A. Popovič, P. Liba, T. Žilka, V. Šabík, J. Kopál,) bola možno menej akcentovaná, no predsa len reflektovaná a rozvíjaná vo výskume niektorých odborníkov (M. Žilková, M. Valentová, M. Malíčková a i.).
Dokladom originality a v nemalej miere i špecifickej jedinečnosti meandrovite sa rozvíjajúcej Nitrianskej školy aj v 21. storočí (nielen v ÚLUK, ale i na Katedre kulturológie FF UKF v Nitre alebo v Ústave maďarskej jazykovedy a literárnej vedy FSŠ UKF) sú mnohé publikačné výstupy jej hlavných predstaviteľov i nasledovníkov, resp. významné vedecké podujatia za posledné tri desaťročia. Príspevok formou sondážnych poukazov na niektoré kontexty a súvislosti v istom zmysle mysliteľsky nezávislých nitrianskych estetických výskumov – ktoré by nemali byť prehliadané práve v súradniciach (nielen) Strednej Európy – chce otvoriť diskusiu o potrebnom relevantnom docenení, resp. kritickom prehodnotení neprehliadnuteľného významu a prínosu Nitrianskej školy v súčasnosti.
Text vznikol v rámci riešenia vedeckého projektu VEGA 1/0282/18 Charakter a vývoj nezávislej kultúry a umenia na Slovensku po roku 1989.

Jak setkání se středoevropskými intelektuály podnítilo zájem Philipa Sidneyho o přírodní vědy: případ Carola Clusia
Martina KASTNEROVÁ
Philip Sidney (1554-1586), anglický básník významně utvářející podobu alžbětinské literární kultury a anglické poetiky, podobně jako další tehdejší mladí muži absolvoval po opuštění oxfordské Christ Church tzv. kavalírskou cestu. Směr jeho cesty byl ambiciózní, totiž přes oceán na evropský kontinent, původně do Francie (Paříž). V důsledku dobových náboženských tenzí, ale i z politických důvodů, se nicméně dostává do dalších evropských zemí a prostoru střední Evropy (1572-1575). Příspěvek se zaměří na Sidneyho kontakty se středoevropskými intelektuály a jeho zájem o přírodní vědy, konkrétně na osobnost Carola Clusia (Charles de l’Écluse) (1526-1609), významného botanika a lékaře, který byl aktivním členem intelektuálního kruhu kolem Langueta a vídeňského kroužku (Tadeáš Hájek, Georg Purkircher, Tomáš Jordán a další), přičemž zamýšlí osvětlit jeho vztah k Philipu Sidneymu.

Inverze zóny / Kraj vyvzdorovaný
Martin KOLÁŘ a Ladislav ZÁŘECKÝ
Tématika středoevropského prostoru, v našem případě konkrétně Sudet, jakožto prostředí hraničního, míst „syrové reality“, souvisí i s reprezentacemi jejich kulturní paměti. Paměti, která je sama již clonou a v daném prostoru je spojena s traumatickou zkušeností. Ta je často v různých reprezentačních modech procesně změkčována. Máme-li tedy mluvit o jistých s tím souvisejících operacích, kromě nástroje popularizace můžeme hovořit především o procesu kontextualizace a zviditelňování „socialistické krajiny“ přítomné v naší zkušenosti, která byla dlouhou dobu, i přes svoji všudypřítomnost, víceméně zvláštním způsobem vytěsněna. Na konkrétních příkladech ukážeme, jak se taková „nově nalezená“ krajina může stát mediem různým přivlastnění, konstrukcí lokalit a specifické místní, “autentické“ zkušenosti. Příspěvek je tak i mimo jiné komentářem k jednomu ze způsobů, jak se vyrovnáváme s post-socialistickou situací. Inspirací v našem uvažování se staly texty českého estetika Josefa Jedličky popisující zkušenost s životem i krajinou Sudet.

„Duch“ stredoeurópskej akadémie v zajatí modernistických praktík
Jozef KOVALČIK
Estetika a jej témy v stredoeurópskom priestore boli od jej zrodu určované povahou a smerovaním umeleckej produkcie. Nie je tomu inak ani v súčasnosti, keď sa v umení v stále viac dostávajú do popredia sociálne, ekologické, ekonomické, rasové, či rodové aspekty umeleckej tvorby. Pozícia umelca/umelkyne sa stáva témou sama osobe, pričom dielo v podobe artefaktu prestáva byť zásadné (aj keď nemožno tvrdiť, že fetišizácia umeleckých predmetov patrí do minulosti). V rámci tohto „etického“ obratu sa stáva témou aj vzdelávanie na umeleckých vysokých školách, kde prechádzajú umeleckou a intelektuálnou prípravou súčasní umelci a umelkyne. Predtým výrazne elitárska umelecká formácia prešla mnohými zmenami za posledné dekády a umelecké školstvo sa výrazne demokratizovalo. Akadémie byť už nemali byť miestami, kde sa reprodukuje a produkuje vysoká kultúra, ale naopak, miestami slobody a otvorenosti k rôznym témam, problémom a vyjadreniam.
Vo svojej prezentácii sa pokúsim poukázať na to, že napriek niektorým vonkajším zmenám, sa situácia na umeleckých školách v strednej Európe nijako zásadne nezmenila. Naďalej ide o inštitúcie, ktorým dominuje modernistický duch (J. Michl) „inštitucionalizovaného romantizmu“ (B. Groys) zdedeného od naďalej nekriticky obdivovaného Bauhasu. Formálne sa tu síce proklamuje mnohosť prístupov a otvorenosť k akýmkoľvek čítaniam a výsledkom umeleckej tvorby, no len v rámci presne vytýčených mantinelov definovaných tým, čo sa stereotypne chápe ako vysoké umenie. Podobne ako to funguje v oblasti literatúry s kritikmi (podrobne popísanej T. Bennettom, I. Hunterom a L. Grossbergom), aj tu vystupujú pedagogické autority ako akési „morálne vzory“, ktoré vedú svojich študentov a študentky správnym smerom k pochopeniu seba samého a toho, čo je opravdivá umelecká tvorba. Deje sa tak prostredníctvom estetického diskurzu podriadenému morálne očakávaniam, ktoré nepripúšťajú, aby bolo prostredie akadémií kontaminované populárnou kultúrou.

Dobrodružství ve středoevropských uličkách
Ondřej KRAJTL
Parafráze v názvu předkládaného příspěvku odkazuje na titul Dobrodružství v temných uličkách, souborné vydání tří románů o Rychlých šípech Jaroslava Foglara. Tyto romány pro dospívající chlapce utvářely mimo jiné velmi výrazným způsobem tvář českého komiksu – Martin Foret například zavádí žánrové označení „kluby mladých gentlemanů“, zkráceně klubácký komiks, jenž nemá ve světě obdoby (alespoň jak se zdá z dostupných zdrojů).
Cílem příspěvku je stručně představit vznik, vývoj a zánik klubáckého komiksu, popsat jeho specifickou poetiku a pokusit se zodpovědět otázku, jak obsahová specifičnost, typická pro středoevropský prostor, ovlivnila estetické kvality tuzemské komiksové scény, šířeji pak nemalé části populární kultury.

Reflexe krásy a umění brněnských augustiniánů
Lenka LEE
Brněnská estetika 19. století je spojována především se členy augustiniánského kláštera na Starém Brně, jmenovitě s F. M. Klácelem a F. T. Bratránkem. Ani jeden z nich však nepatří mezi “highlights” české estetiky a jejich úvahy týkající se krásy a umění jsou zmiňovány spíše okrajově. Přesto je třeba říci, že se v jejich myšlenkách spojovalo několik proudů. Jestliže můžeme nahlížet na Brno jako místo průniku nejrůznějších kulturních vlivů, v myšlenkách těchto autorů spatřujeme vliv českého katolicismu, myšlenky neohegeliánství, ale také ono typické kolísání mezi příklonem k německému kulturnímu prostředí (Bratránkovy reflexe Goethova díla) na straně jedné a uvědomování si české národní svébytnosti (Bratránkovy české pasáže v jeho německém spisu Beiträge Zu einer Aesthetik der Pflanzenwelt). Předložený příspěvek vychází ze společného bádání s Hanou Řehulkovou, které se snaží odhalit, zda vše podstatné již bylo (nejen) k těmto představitelům brněnské estetiky řečeno a zda lze jejich dílo důrazněji propojit s dobovou estetikou středoevropského prostoru.

Estetika mezi světy: Dantovo pojetí pluralismu v umění jako model spravedlivé společnosti
Šárka LOJDOVÁ
Můj příspěvek je zamyšlením nad otázkou, zda mohou estetické teorie promlouvat k obecnějším společenským tématům či přesněji, zda mohou sloužit jako model pro tematizování společenských problémů, jimž v současnosti čelíme. Konkrétně se budu věnovat pojetí pluralismu v umění amerického filozofa Arthura C. Danta. Pluralismus je hlavním znakem tzv. posthistorického umění, tj. umění vznikajícího po konci umění. Podle Danta umění tradičně sledovalo vždy pouze jeden konkrétní cíl, který byl společný všem uměleckým dílům, žánrům a stylům. V šedesátých letech 20. století však došlo v tomto ohledu k zásadní změně: díla pop artu demonstrovala, že umění může vypadat jakkoli, a tudíž, že se nemusí podvolovat jednomu cíli. V tomto okamžiku historické umění skončilo a vstoupilo do posthistorické fáze, v níž jednotlivá díla a záměry nesoupeří, nenárokují si mandát jediného skutečného umění, ale poklidně koexistují. V knize Po konci umění (1997) vyjadřuje Danto naději, že by bylo skvělé, kdyby pluralismus v umění předznamenával budoucí nastavení společnosti, v níž by nadvládu jedné skupiny nad druhou nahradila sounáležitost a respekt. Toto konstatování považuji za důsledek Dantova aktivního občanského zájmu o lidská práva. Ačkoli o lidských právech nepublikoval, osobně se v této oblasti angažoval a podílel se například na registraci afroamerických voličů v rámci dobrovolnické kampaně Freedom Summer v roce 1964. V tomto příspěvku si kladu otázku, zda lze skutečně Dantův pluralismus aplikovat na současnou společenskou situaci. A pokud ano, jaké nástroje máme k dispozici. Současné umění je často nesrozumitelné a podobně lze uvažovat i o lidskoprávním diskurzu založeném na feministických či postkoloniálních studiích. Budu argumentovat, že tak jako je v posthistorickém umění třeba seznámení se s kontextem vzniku toho kterého díla a často moderace jeho významu prostřednictvím doprovodných textů, tak i sociopolitická diskuze vyžaduje dialog a trpělivé vysvětlování dané problematiky včetně jejího širšího kontextu a příčin.

Kam až sa môže? Hľadanie jazyka populárnej kultúry ako autonómneho umeleckého druhu
Juraj MALÍČEK
Ambíciou príspevku je ponúknuť relatívne konzistentné, aj keď nie nevyhnutne správne odpovede na nasledujúce otázky:
Disponuje populárna kultúra vlastným jazykom? Ak áno, aký je to jazyk? Ak nie, prečo?
Existujú rozdiely medzi týmto jazykom a autonómnym jazykom iných umeleckých druhov?
Prečo ide o estetický problém a je to vôbec estetický problém?
Je koncept populárnej kultúry ako paralelného umeleckého druhu pokusom, ako sa vyrovnať s limitmi estetickej interdisciplinarity?

Igor Hrušovský alebo Marginálie k jednej implicitnej estetike
Peter MICHALOVIČ
Hoci intelektuálny priestor strednej Európy je často označovaný ako magický priestor, pretože sa v ňom zrodilo viacero pozoruhodných umeleckých iniciatív, v oblasti filozofie umenia, estetiky a vied o umení sa vyznačuje skôr prevahou scientistických koncepcií alebo projektov s ambíciou stať sa prísnymi vedami. V tomto priestore sa zrodili novopozitivizmus, originálne varianty formalizmu, prvá štrukturalistická škola so širším záberom než štrukturálna lingvistika, v ňom má svoje domovské miesto aj fenomenológia a netreba zabúdať ani na prínos psychoanalýzy.
Čo sa týka vývinu slovenskej estetiky a vied o umení, významnú úlohu v ich povýšení na vedeckú úroveň porovnateľnú s ostatnými krajinami strednej Európy, zohrali formalizmus a štrukturalizmus, pričom aj formalizmus sa v slovenskej vede často chápe ako predchodca štrukturalizmu. Jedným z originálnych mysliteľov, ktorý sa vo svojej koncepcii vedeckého poznania pokúsil vymedziť miesto novopozitivizmu, vitalizmu a štrukturalizmu, je filozof so širokým kultúrnym rozhľadom Igor Hrušovský. V mojom príspevku sa chcem detailne zaoberať tými aspektami jeho filozofického diela, ktoré sa explicitne alebo implicitne dotýkajú umenia, predovšetkým jeho celoživotného úsilia oslobodiť v rámci dobových možností reflexiu umenia od rôznych prímesí schematizmu a dogmatizmu.

Čo je to stredoeurópska metóda estetiky?
Erich MISTRÍK
Metóda sa podľa V. Filkorna (1998) formuje z východiska (= čo poznáme, hermeneutické predporozumenie), z cieľa (= poznatok), z operácií (= napr. analýza) a z postupnosti operácií (= napr. analýza pred interpretáciou). – Metóda má ontologický charakter, pretože rešpektuje povahu skúmaného objektu. Ak existujú špecifické stredoeurópske metódy estetiky, tak by mali: buď skúmať stredoeurópske estetické objekty; alebo postupovať krokmi, ktoré rešpektujú špecifiká strednej Európy; alebo vytvárať špecifické stredoeurópske poznanie. Východisko, cieľ, kroky aj ich postupnosť by boli regionálne a kultúrno-historicky určené. Ich prenos mimo tohto regiónu by spravidla bol zložitý, lebo by nezachytávali zvláštnosti iných regiónov a kultúr. – Metóda má aj gnozeologický charakter, pretože sa formuje spolu so skúmaním objektu. Podľa toho by sa stredoeurópske metódy estetiky mali počas poznávania stredoeurópskych objektov postupne formovať tak, aby ukazovali špecifiká stredoeurópskych estetických hodnôt. Mala by vznikať špecificky stredoeurópska postupnosť krokov vo výskume. – Podľa T. Kotarbińského (1972) je metóda uvedomelým a systematickým spôsobom, ako sa niečo robí, v našom prípade je spôsobom, ako sa niečo v strednej Európe skúma. – V estetike stredoeurópskych krajín sa využívali rôzne metódy: Česko – napr. štrukturalistické (Mukařovský) a sémiotické postupy (Osolsobě) a pod.; Slovensko – napr. axiologické uvažovanie (Váross) a komunikačná estetika (Miko); Poľsko – napr. fenomenologické metódy (Ingarden), situačná estetika (Gołaszewska) a axiologické metódy (Morawski); nemecky píšuci estetici – napr. formálne (Hanslick), psychologické (Lipps) a kultúrologické skúmania (Grosse); Maďarsko – napr. hegeliánsko-marxistické uvažovanie (Lukács); Slovinsko – napr. postmoderné myslenie (Erjavec); Všade sa využili marxistické metódy (napr. Volek, Štrauss, Kreft, Fischer). – Ktoré z týchto a z ďalších metód vyvierajú zo špecifík strednej Európy? Ktoré sa vo svojom skúmaní orientujú na strednú Európu? Ktoré prinášajú výsledky špecifické pre strednú Európu? Ktoré z nich sú systematicky a cieľavedome stredoeurópskymi metódami a ktoré z nich len zhodou okolností fungujú v tomto regióne? – Záver: Špecifická stredoeurópska metóda estetiky neexistuje.

Adornova estetická syntéza: mezi estetikou a sociální filozofií
Sabrina MUCHOVÁ
Estetická koncepce německého filozofa kritické teorie Theodora W. Adorna je velmi úzce spjata s jeho sociální filozofií a pohybuje se tak na hranici mezi úvahami o politických, morálních, ekonomických i společenských problémech pozdního kapitalismu, a úvahami o osudu moderního umění. Cílem tohoto příspěvku je poukázat na interdisciplinární Adornův přístup na základě jeho pojmu estetické syntézy, ve kterém se propojení oblastí estetiky a sociální filozofie, umění a společenské praxe, dobře ukazuje. Estetická syntéza značí vnitřní akt organizace uměleckých děl, který je projevem téže síly jako organizující princip společenské reality, avšak se zásadním kvalitativním rozdílem: na rozdíl od syntézy neestetické nedochází v uměleckých dílech k násilnému podřazování zvláštního pod obecné. Adorno ze svého pojetí estetické syntézy, resp. ze své estetické koncepce, vytěžuje přínos pro naše sociální poznání, což je postup, který byl komentátory Adornovy estetiky i filozofie zatracován i oslavován. V tomto příspěvku se pokusím poukázat na nosnost Adornovy interdisciplinární koncepce estetické syntézy i na možné limity tohoto přístupu.
První část stručně představí estetickou syntézu coby specifický organizující princip uměleckých děl. Druhá část se zaměří na sociální implikace estetické syntézy, a to na její inherentní kritičnost vůči tomu, co Adorno nazývá vládnoucím principem reality, a na její vztah ke smíření, tj. Adornova označení pro stav společenské nápravy. V závěru příspěvek poukáže na sílu Adornovy teze, podle níž estetická syntéza nabízí naději na jiné uspořádání společnosti, protože je sama projevem jiného typu organizace. Zároveň však ukáže slabinu takovéhoto pojetí estetické syntézy uměleckých děl, jakmile začneme tento princip chápat jako předznamenání skutečné společenské změny, které je nutné napodobit.

Platónská ozvěna v analytické estetice
Rostislav NIEDERLE
Za metafyzickou část Wittgensteinova Traktátu jsou považovány věty obalující tvrzení 6.522 o tom, že existuje nevyslovitelné, které se ve větách ukazuje. Ono nevyslovitelné – Unaussprechliness – Wittgenstein nazývá tajemnem či mystičnem – das Mystische. Wittgenstein má za to, že hodnota etiky nebo estetiky je nutná, neměnná a jako taková nemůže být součástí našeho empiricky nahodilého světa. Příspěvek spojuje tuto Wittgensteinovu tezi s teoriemi několika autorů, kteří pro vysvětlení hodnoty vrcholných uměleckých děl podobně jako Wittgenstein postulují určitou nutnou (metafyzickou) entitu – vnitřní hodnotu. Především Moore v Principia Ethica či The Conception of Intrinsic Value, nebo Beardsley v Aesthetics: Problems in the Philosophy of Criticism či Intrinsic Value vysvětlují hodnotu vrcholných uměleckých děl v termínech nutnosti. Očekávanou námitkou je přirozeně ošidnost zavádění mimosmyslové (metafyzické) entity, jakou vnitřní hodnota je, do teorie (zejména jde o kritiku Davida Lewise). V příspěvku bude poukázáno na logické důsledky konkurenčních teorií umění, které „metafyzický“ pojem nutnosti při vysvětlení hodnoty nezavádějí a vystačí s tak či onak pojatými kontexty. Vnitřní hodnota se ale nakonec může ukázat jako explikačně nezbytná přinejmenším v carnapovském – nikoli Carnapově – smyslu vnitřních otázek.

Prekročenie hranice a moment spojenia východu so západom. Film Jánošík 1921
Juraj ONIŠČENKO

Znenie témy konferencie „Mezi Východem a Západem: Tradice středoevropského prostoru?“ aj napriek voľnosti v šírke možností spracovaní predsa len vymedzuje rámec diskurzu. Nejde len o geografické vyčlenenie terénu ale implikuje v sebe aj rôzne kultúrno-spoločenské motívy. Predznamenáva výsostné pole zaujímavého vzťahu kultúry, predovšetkým pre nás umenia a politiky. Deje sa to najmä tým, že téma ukotvuje strednú európu do pozície hranice medzi dvomi svetmi. 

Film Jánošík z roku 1921 bratov Siakeľovcov demonštruje túto situáciu v úvodnej scéne, ktorá rámcuje rozprávanie ako retrospektívu. Turisti zjavne zo západu prichádzajú na salaš k bačovi a ten im rozpovedáva legendu o Jánošíkovi. Prvý celovečerný hraný film slovenskej kinematografie je zaujímavý z dvoch ohľadov. Po prvé zobrazuje moment civilizačnej apropriácie nového územia v novovzniknutej republike. Po druhé však legenda môže predstavovať zakladajúci mýtus. Pred divákov sa tak predstavuje jeden variant momentu prepojenia dvoch svetov, východu a západu, okamihu, keď sa nielen geograficky, ale aj historicky po prvý raz prekračuje prah, hranica prechodu.

Brněnská estetika?
Hana ŘEHULKOVÁ
Uvažujeme-li estetiku jako vědeckou disciplínu, jejíž charakteristické rysy lze určit na základě prostoru, ve kterém se rozvíjí a pěstuje, pak hovoříme např. o středoevropské estetice, či o dějinách české, slovenské, nebo německé estetiky. Lze však smysluplně mluvit o estetice de facto regionální, například o estetice brněnské? Brno je průsečíkem akademické i umělecké estetiky, místem střetávání významných, přesto původních a svébytných uměleckých projevů (funkcionalismus v architektuře, lidové inspirace v klasické hudbě, atd.). Úvahy o kráse zde byly rozvíjeny nejen na univerzitě a uměleckých školách (Novák, Fukač, aj.), ale dříve i v prostorách augustiniánského kláštera (Klácel, aj.), nebo v návaznosti na brněnská literární a divadelní uskupení (Sus, Osolsobě, aj.). Skromným cílem zamýšleného příspěvku je sumarizovat tyto různorodé fenomény, charakterizovat jejich hlavní myšlenky a představit případné společné rysy tak, aby bylo možné odpovědět na otázku, zda můžeme hovořit o “brněnské škole” estetiky, či působí-li jen genius loci města na zcela heterogenní bádání nezávislých myslitelů a tvůrců.

Karla Svobody obrana humanitních studií
Jan STANĚK
Jednou z návratných tendencí v západním myšlení první poloviny dvacátého století byly různé podoby něčeho, co by se dalo nazvat nejspíše klasicismem, případně klasicizujícím humanismem. Naléhavost vyzdvihování a (znovu)osvětlování ústředního významu antické tradice pro západní kulturu vyvstávala zejména v souvislosti se spory o povahu vzdělávání a pojem vzdělanosti, spojenými často v různých zemích s reformami středních nebo vysokých škol. (Snad nejznámějším příkladem jsou boje o “novou Sorbonnu” sváděné francouzskými literáty začátkem 20. století.) Součástí těchto sporů byly i úvahy o užitku či škodlivosti výuky klasických jazyků pro život, spojené nevyhnutelně s obhajobami, případně napadáním tradičního ideálu všeobecného vzdělání opřeného o to, čemu se kdysi říkalo παιδεία, humanitas nebo také liberalitas. Jednou z významných osobností, která do české verze těchto polemik zasáhla, byl klasický filolog a estetik Karel Svoboda. Příspěvek se zaměří na jeho obhajobu “humanistického vzdělání” v širším rámci evropského klasicismu a bude se věnovat též významu ciceronovsky chápané humanitas pro jeho estetické myšlení.

Miroslav Tyrš, přírodní vědy a příroda
Karel STIBRAL
Opomíjené téma v odborné i popularizující literatuře a jakkoli ne hlavní v Tyršově myšlení a díle, přesto zajímavě se oběma prolínající. Tyrš psal recenze o krajinomalbách, zajímal se o přírodní vědy, kde nejznámější, ale ne jedinou, inspirací byla Darwinova evoluční teorie. Sokol bylo hnutí, které mělo od počátků i turistické akce, kterých se Tyrš intenzivně účastnil a česká krajina a její nacionalizace či vnímání prizmatem národností bylo tehdy významné téma. Osobně pro Tyrše hrál pobyt v krajině významnou rekreační roli, stejně jako estetická dimenze přírody, byť paradoxně tragicky zahynul v (tehdy i dnes velmi esteticky oceňovaných) Alpách. Příspěvek se bude věnovat přírodě především ve smyslu krajiny, environmentu, přírodních objektů, byť pochopitelně, důležitým motivem bylo lidské tělo a tělesnost a jeho/její propojení s přírodou.

Hra s divákem: Americký a český happening, vztahová estetika a Kateřina Šedá
Michaela ŠIMANOVÁ
Happening jako svébytná nová umělecká forma vznikl na konci 50. let díky Američanům Allanu Kaprowovi a Michaelu Kirbymu, kteří pro něj zároveň vytyčili i kritéria. Ta v Československu 60. let – aniž by to autor tušil či zamýšlel – splňovaly „demonstrace“ a „manifestace“ Milana Knížáka. Přesto je ale možné na happeningu v českém, respektive československém prostředí vysledovat jisté odchylky od amerického kánonu, které se dále propisovaly do pozdějších akcí konaných na veřejných prostranstvích nejen u nás, ale i například v Polsku. V tomto příspěvku bych ráda poukázala právě na tyto jinakosti a pokusila se tak nastínit odlišný přístup českých, potažmo středoevropských autorů k divákům. Pro porovnání se současnou praxí převedení cizích konceptů do tuzemska bych ráda zmínila Kateřinu Šedou, a to v souvislosti se vztahovou estetikou, která si také všímá práce s divákem.
Jak si tedy umělci ve středoevropském prostoru všímají publika? Jak s diváky pracují? Je v tomto ohledu možné vystopovat nějaký společný, pro daný region typický přístup? V čem je jejich postup odlišný od práce s divákem ve světě? A jak se na našem území právě přístup k divákům a jejich vnímání umělcem lišil v průběhu času? Přesně tyto otázky bych se v příspěvku ráda pokusila zodpovědět.

Vitalistický konštruktivizmus Oskára Čepana
Marian ZERVAN a Norbert LACKO
Nevieme či skutočne existuje špecifická stredoeurópska estetika, no ak by sme si mohli na chvíľu predstavovať jej vlastnú podobu, radi by sme si ju predstavovali ako meandrujúce, (občas i slepo) vetviace sa, ale stále (i keď neraz ponorne) tečúce riečisko tradície československého štrukturalizmu. Už pri prameňoch je to sýta stredoeurópska zmes. Domáca pokantovská formalistická tradícia sa mieša s viedenským pozitivistickým a scientistickým myslením, interaguje s ruským formalizmom a ženevskou lingvistikou, mineralizuje sa fenomenológiou, obohacuje tajnými prísadami psychoanalýzy a nietzscheánstva a nadôvažok číri a nezriedka aj múti prísadami marxizmu. A čo potom všetky tie prítoky a rozvodia, rozvinutia a rozrody.
Zámerom nášho príspevku je predstaviť jedno, a my sme si takmer istí, že ani zďaleka nie slepé rameno tohto riečiska, ktorého iné ramená by na slovenskej strane mohli reprezentovať aj Igor Hrušovský a Mikuláš Bakoš. Rameno, na ktoré sa však sústredíme predovšetkým, predstavuje pre nás estetická a výtvarno-teoretická iniciatíva Oskára Čepana (1925 – 1992) v tej podobe ako je čiastočne explicitne no prevažne implicitne rozvíjaná v Čepanových textoch venovaných výtvarnému umeniu. Jadro príspevku sa sústreďuje na Čepanove nezvyčajné a originálne prínosné posunutie pojmovej konštrukcie sémantického gesta primárne vytvorenej Janom Mukařovským. Oskár Čepan presunutím pozornosti zo slovesného umenia na umenie výtvarné a s doplňujúcim využitím rafinovanej kutilskej no tvorivo prepracovanej výpožičky topiky vrstiev psychického života indivídua z prostredia freudovskej psychoanalýzy, a tiež s prispením špecificky čepanovskej zvýšenej senzitivity voči živlom, silám a gestám tvorivého procesu, implicitne transformoval sémantické gesto na telesný, manuálne gestický, akt zaobchádzania s materialitou maľby. Umožnilo mu to teoreticky odpovedať na otázku ako vedecky exaktne a teoreticky racionálne konceptualizovať mechanizmus pôsobnosti individuálneho a objektívne nemotivovaného živlu v umenovedných systémoch. A v kontakte s konkrétnym výtvarným materiálom túto mechaniku prevodov aj prakticky interpretačne ukázať .
Okrajovo si všímame ako tento problém vychádzajúc z lektúry rovnakých zdrojových textov Jana Mukařovského venovaných problému zámernosti a nezámernosti v umení, dobovo súčasne tematizuje a rozvíja Milan Jankovič, a v trochu inom kontextovom poli, ale opäť v synchronicite konca šesťdesiatych a začiatku sedemdesiatych rokov aj Josef Hlaváček.

Možnosti interdisciplinarity v dějinách estetiky
Hana ZRNO VONDRŮ
Příspěvek pojedná o způsobu zpracování dějin estetiky polským vědcem Władysławem Tatarkiewiczem. Především vyjdeme z jeho obsáhlých třísvazkových Dějin estetiky a z Historie šesti pojmů. Právě v těchto publikacích můžeme vidět, že estetika v Tatarkiewiczově pojetí, je do jisté míry interdisciplinární, neboť se neobejde bez filosofie, kunsthistorie a bez děl samotných umělců.
Interdisciplinarita, kterou Tatarkiewicz využívá ke zpracování dějin estetiky, je současně jeho snahou o zachycení co možná nejkomplexnějšího výkladu dějinného vývoje estetického uvažování. Tento záměr vyžaduje specifický metodologický postup, o který nám v příspěvku půjde především. To znamená, že půjde o charakteristiku dílčích metodologických kroků např. při práci s prameny, s kontinuitou času, s problematikou pojmového aparátu, které lze v Tatarkiewiczově myšlení nalézt. Závěrem kriticky zhodnotím pozitiva a negativa takto specifiky pojaté interdisciplinarity v Tatarkiewiczově díle a to se zřetelem k dějinám estetiky.

Místa konání konference

čtvrtek 14. 10. 2021

Skautský institut v Brně, Moravské náměstí 12

Z hlavního nádraží jede tramvaj 1 směr Řečkovice, výstup na zastávce Moravské náměstí.

pátek 15. 10. 2021

Filozofická fakulta MU, Arne Nováka 1

Z hlavního nádraží jede tramvaj 12 směr Technologický park, výstup na zastávce Grohova.

Ubytování

Kromě mnoha zajímavých i designových ubytovacích kapacit lze využít také univerzitní hotel Hotel University Brno na kolejích Vinařská.

Více na https://www.hoteluniversity.cz.

Restaurace

V okolí obou konferenčních míst se nachází mnoho vyhlášených gatropodniků a kaváren – vyberte si svou oblíbenou kuchyni třeba zde.