Václav Janoščík

Žádný film letos neotevřel tolik debat jako Joker Todda Phillipse – a už jen proto mu patří obrovské uznání. Velmi jednoduše nastavil zrcadlo politické realitě – ne snad proto, že by ji ilustroval – ale spíš samotnými reakcemi, které vyvolal.

Jsou tu pravicoví konzervativci, kteří se bojí, že film vyvolá násilí, nebo jej shazují ze stolu jako film bez „poselství“. Pak centristé, či strážci korektnosti, kterým se stále ještě nelibí násilí a údajný rasismus. Naopak levice film chválí jako zásah do palčivých problémů dneška (demontáž sociálního státu, individualismus, samota, psychická narušení).

Aniž bych podal jakoukoli (jednoznačnou) interpretaci – je jasné, že Joker zaútočil na citlivé místo naší společenské imaginace. Možná, že jde o kulturu protestů a demonstrací, temnou vizi rozkolu, nebo dekonstrukci superhrdinského žánru. Mě se zdá, že film míří ještě hlouběji.

Zrovna, když jsem viděl film Joker, zhoršil se stav mojí kůže, i pod vlivem rakoviny. Nešlo o bolest, ale spíš o velmi zvláštní, trochu dehumanizjuící pocity. V jedné ze zpráv jsem je popsal jako mít masku, pod kterou nemám tvář. Mít starou, mrtvou kůži, pod kterou ještě není nová. Z trochou nadsázky – mít pouze staré, již nefunkční hodnoty a příběhy neschopné generovat širší konsensus. A pod nimi stále ještě absence těch nových. A možná právě to mě tak fascinuje na filmu Joker.

Zdá se mi, že hlavním tématem je problém masky a narcismu, nebo ještě přesněji převrácení, dialektika politiky identit a pozornosti. V celém příběhu není žádné pevné místo – žádná pravda. Ani matka, ani pátrání po otci, vztahy z kolegy, práce, ani samotné protesty (protnuté konspirací), nic nám nenabízí ani východisko, ani nějakou pozitivní, či jistou půdu pod nohama. Jokerovi opravdu „nezbývá“ nic jiného než se identifikovat se svojí maskou.

Mnohem naivněji je to ale také příběh o nedostatku lásky a pozornosti. Postupně, když se jednotlivé momenty sociální soudržnosti a identifikace hroutí (rodina, práce, ambice) – zůstává jen prázdná role, maska či ikona. Z nedostatku pozornosti se dostáváme ihned k jejímu excesu. K síle, která nepotřebuje žádný obsah. 

A tu jsme opět u některých současných společenských problémů. Nejen populismus, ale i samotná cirkulace „obrazů“, jejich afektivní síla vyvolávat emoce (algoritmicky dopovaná nadnárodními korporacemi) prakticky ničí jakoukoli vážně míněnou kulturu. Tím mám na mysli, že naše umění, diskuse, či vědění (které např. v rámci výtvarného umění generujeme) nikdy nemůže mít souměřitelné možnosti vůči systému zábavy, která tvoří masku, aniž by potřebovala tvář. (Podobně argumentují samozřejmě zástupy starších teoretiků – Adorno (masová kultura), Debord (spektákl), Baudrillard (systém objektů, simulakra), Tiqqun (mladá dívka) …)

Velmi jednoduchý závěr by mohl být výzvou jednak k využití strategií populární kultury a zábavního průmyslu, pokus o slipstream, o vpašování reálných témat a vědění do smyček popu. Na druhé straně naopak návrat k základním věcem, které se (byť naivně) věnují tomu lidskému, pod maskou.

Myslím, že to je mnohem silnější linie, než obvyklý výklad – že totiž film dává postavě Jokera sociální a psycho(pato)logickou genezi. Samozřejmě, že zápletku tvoří tento vývoj, a do jisté míry i sedí třeba na trilogii Christophera Nolana. Ale v Temném rytíři jde Jokerovi vlastně o něco opačného – snaží se „ukázat pravdu“ a strhnout Batmanovi masku. Snaží se ukázat, že pod superhrdinskou kápí jsme všichni pouze lidi (s podobnými touhami a emocemi). 

Joker Todda Phillipse ukazuje přesný opak – není tu nic než maska. Ale to se týká politiky a možná i celku kultury. My jsem lidé, kteří minimálně pod tou svojí maskou musíme nahmatat něco „lidského“, něco co by nám dávalo sílu pokračovat.