Martin Kolář

Smetanová revoluce – Havluj, pičo!

Motto I.:

„DOPYS NA ROZLUCENNU!!! SMETANOVA REVOLUCA STALA SE Z NI OPICA BILI ZME NANU VŠECI HRDI VČIL NAM FŠECKIM ENOM SMRDI CYNKALI ZME KLIČAMI ZATINALI PJESTI JAKEŽE TO NENI ŠTĚSTI ALE ZME SE MYLYLY TO ZME POZNALI ZACHFILY ZDRAŽUJU NAM PYVO CHLEBA BIT TAK SE KURVA NEDA ŽID! NEBUDU SI STEŽOVAT BO SE MI CHCE S TEHO SRAT! SMETANOVA REVOLUCA STALA SE SNI OPICCA VÉDET TO TAK SMETANA ZKLADAL BI AŠ DO RANA ZLOZIL BI ON OPERU LIDI SE S NI POSRU SMETANOVA REVOLUCA STALA SE SNI OPICA BILI ZME NA ŇU FSECI HRDI FČIL NAM VŠECHNYM ENOM SMRDI VIDET TO TAK LENIN VLADIMIR ILIČ VZAL BI NA NIH BYČ A BILO BI TO VSECKO PRIČ MAME TU FČIL DEMOGRACIJU LIDI ALE CHUJA ŽIJU MOŽU JEZDIT ZA HRANICE COBY CHTELY EŠČE VICE MOZU JECHAT KU MOŘU DO VODY SE PONOŘU TO ŠAK NENÍ FŠECKO JE TO PRO MALE DECKO NEKEŘI SI ŽIJU SKVELE ME TO TU LEŽI U PRDELE JA RODINU ZAOPATŘIM NATO EŠČE DICKI STACIM SERE MNĚ TO ZDRAZOVANI NEMAM NIGDE STANI SMETANY SE JA NENAPYJU ANI NENAŽERU RAČI SE JA PŘIOŽERU JAK SE TO TU VŮBEC ŽIJE MI SPEJEME DO AZIJE UZ SE TAK DAL NEDA ŽID PUJDU JA SE OBVJESIT SMETANOVA REVOLUCA NEMA ZADNE PERZPEKTYVI BO TU NEJSU ŽADNE DIVY NEBUDU UŠ O NI MLUVIT BO SE MI CHCE KURVA ZUŘIT NEBUDU SE NA NIC PTAT BO SE MI CHCE S TEHO SRAT! KURVA! NAPSAL NA ROZLUČKU NA VZDICKI VAŠ JOZEF.“

Ivan Landsmann, Smetanová revoluce

Motto II.:

„Don Quiote  (…) sám se tedy podobá znakům. Je dlouhým krasopisným tahem, jenž jako písmeno unikl z mezery knih. Celé jeho bytí je pouze řečí, textem, popsanými listy, již zachyceným příběhem. Tvoří ho protínající se slova, je po světě bloudícím mezi podobností věcí. (…) A každá epizoda, každé rozhodnutí a každý výboj budou znaky toho, že Don Quiote se skutečně podobá všem těmto znakům, které okopíroval. Ale pokud se jím chce podobat, znamená to, že je musí prokázat, a že tyto znaky (čitelné) se již nepodobají jsoucnům (viditelným). (…) Don Quiote musí naplnit realitou bezobsažné znaky příběhu. Jeho dobrodružství bude rozluštěním světa.“

Michel Foucault, Slova a věci

Dopis na rozloučenou Jozefa Doležílka, postavy z románu Smetanová revoluce Ivana Landsmanna, patří jistě k pár literárně kvalitním momentům v této knížce, která je na rozdíl od jeho výborné prvotiny Pestré vrstvy spíše jistým vyčerpáváním tématu z pohledu epizodní figury (tou je právě Doležílek vystupující ve zmiňovaných Pestrých vrstvách). Figury, jež se nyní stává středem vyprávění a rozehrává poměrně zvláštně falešně rozhrkaný kolotoč hospodských příběhů, vulgarizmů, stereotypů maskulinní společnosti, mírného moralizování, životních moudrostí vztahujících se ke „světu včerejška“ již zaniklé hornické hierarchii a k „lepší“ minulosti regionu. Minulosti ukotvené na jednu stranu na sociálních jistotách, a vedle toho na společném nepříteli v podobě rozkládajícího se totalitního režimu před rokem 1989. Minulosti popsané v Pestrých vrstvách, kterou zde střídá deziluze. Mimochodem ne náhodou, zde vystupuje na okraji příběhu i samotný Ivan Landsmann, jehož postava je tady jen další prezentací zpackaného života ve svobodné společnosti.

Ale zpět k citovanému textu. Krátký básnický útvar, zahrávající si rafinovaně s dokonalým veršem i lidovou mluvou vedenou v „obecné“ ostravštině, odkazuje na náročnost použití syntetického jazyka. Text vlastně otevírá tázání po problémech obecnějších, právě ve vztahu k poetice použití „autentického“ vyjádření tvořeného v jazyce umělém. Patos obcházející logos, či lépe řečeno tančící okolo logu, provází většinu výročí. Tedy pohledů zpět v nabádání k poučení, přijetí, nebo odmítnutí vyprávění – histoire… Vyprávění, které je založeno na minulém… na hledání pravd „otisků reality“ v dějích probíhajících na „jevišti divadla kulturní paměti“ (to je ale klišé, že ano). V pravdách – avšak nezapomeňme, jedná se o umělý jazyk – vyjádřených slovy postaviček z Klubu českého pohraničí či Klubu českého undergroundu. Patos autenticity se tak aktualizuje i médiem oslav té Smetanové revoluce.  Slova se tu stávají, podobně jako v mottu druhém, citujícím Michela Foucaulta (1966), jen věcmi mezi věcmi. Slova se dokonce stávají místy nominalismu a někde v pozadí možná… či jak pro koho… i jisté ironie a sarkasmu. Patos znovu obnovující řád v příběhu idejí, se vlastně odhaluje jako formalizace mýtu. A právě v tom je Landsmannův text zajímavý.

Proto jsme toho názoru, že oslavy smetanové revoluce by měly být založeny na tematizaci patosu, který je nosným prvkem re-prezentace smetanového mýtu, re-prezentace konané ve smyslu určité „paralelní akce“. (Musil 1998) A jsme i potěšeni, že podobné strategie a ornamenty volí jakožto prostředek znovuzrození idejí 17. listopadu řada institucí. Jedním z příkladů je i projekt ústeckého umělce a etnologa, zaměstnance Muzea lidové architektury v Zubrnicích Karla Konopky, představený 14. 11. 2019 v děčínské Ukradené galerii. Výstava „Listopad tys dopad“.

A paradoxně i reakce na ní se pohybuje v prostředí stejných formálních postupů, nejenom jako citovaný Landsmannův text, ale i oslavy odehrávající se v katakombách státních institucí, regionální politiky, akademické obce a všemožných občanských iniciativ. Vždyť například kolikrát jen v našem regionu vystoupil při letošní listopadové panychidě (omlouvám se, vlastně při resuscitaci) Daniel Kroupa…? Či z opačného spektra. Kolik dezinformací, ohledně působení Václava Havla a i průběhu Sametové revoluce, vypustil k danému tématu před studenty obdivovatel totalitního systému putinovského Ruska a milovník konspiračních teorií, “antisemita a homofób v mezích slušnosti” i pedagog Hynek Tippelt, který intelektuály označuje za relativní idioty, člověk zaštiťující se například dezinformacemi z konspiračních webů či z tvorby poloanonymních ruských autorů “díla” Vnitřní prediktor (pamfletu otevřeně antisemitského a obhajujícího stalinistický režim)? Toť otázky…

Je zajímavé, že výstavu, ještě před jejím otevřením, předcházel zájem umění a pravdy milovné společnosti demonstrovaný dopisem „Klubu českého undergroundu“, adresovaným jednomu z organizátorů výstavy.

Text psaný rafinovaným jazykem a se znalostí místních realií. Literární útvar, jehož autorství je skryto, tak můžeme přisuzovat komukoliv, kdo vládne velmi solidní znalostí češtiny. A také se můžeme tázat po tom, jestli daný jazykový útvar nevytvořil autor výstavy sám. Dílo kolující na sociálních sítích, které přežilo samotnou výstavu, jež byla po nostalgickém zahájení ve smyslu „…a to jsme byly ještě mladí… chybí patetická hudba, ale přítomnost starých mániček, či filosofů hovořících o pravdoláskařství ji nahrazuje… ty fotky jsou minulost a je jenom na nás jestli budou mít nějaké pokračování… tady máme placky a letáčky… v rámci oslav ještě pořádáme…“, druhý den zrušena na přání Policie české republiky.

A co s tím? Možná se jen inspirovat příběhem Jezefa Doležílka: „Dopil zbytek, zapálil si poslední cigaretu, díval se skelným pohledem na futra a hledal odvahu.“ (Landsmann, 2014) A neb Havluj pičo!

Opožděně i: díky Kájo…

PS: Autor se ospravedlňuje za pozdní dodání přispěvku, který měl být původně publikován 11. 11. Avšaku dálosti tak nějak nešlo posunout…

PPS: A vlastně to s tím patosem nebude tak horké… naštěstí… jelikož včera (15. 11.) byl z večírku konaného v ústeckém klubu Tukan v rámci vzpomínání na plyšáka, vyveden udavač a agent STB Vian, nebo-li Mgr. Jiří Imlauf… pegagog a muzikant… autor velmi debilní a patetické hudby…

Prameny:

FOUCAULT, Michel,  Le mots et les choses. Paris: Gallimard 1966

MUSIL, Robert. Muž bez vlastností. Praha: Argo 1998.

LANDSMANN, Ivan. Pestré vrstvy. Praha: Torst 1999.

LANDSMANN, Ivan. Smetanová revoluce. Praha: Plus 2014.