Václav Janoščík

Florent-Claude Labrouste je bohatý čtyřicátník, který právě opustil svou práci na ministerstvu zemědělství. Nemá žádné přátele, jen vzpomínky na několik žen, které mohli jeho životu dát smysl. Rekapitulace jeho života ho vede ke spirále depresí, nudy, neschopnosti něco dělat, a tak dává hlavně prostor vlastním Houellebecqovým úvahám o politickém rozkládání Evropy.

Nový román Michela Houellebecqa má tedy všechny klasické ingredience – bezvýchodná asociální situace, stárnoucí muž, neschopnost jednat, krize liberální demokracie, záplava komerčních a konzumních detailů, perverzní sex, (promeškaná) láska jako jediné východisko. Otázkou není zda je romány „stejný“ jako předchozí, nebo jestli se Houellebecq „vyčerpal“ – zajímavé je všimnout si kam a jak se napětí a principy se kterými autor vytrvale pracuje vyvinuly.

Nemá cenu kritizovat pomalé tempo, nedostatek děje, jednu nechutnou pornografickou scénu, monotónnost nebo opakující se motivy – protože to vše slouží Houellebecqovi k budování napětí.

Je zajímavé, jak moc má jeho čtení „performativní“ nebo spíš zkušenostní aspekt – čtenář je neustále tlačen mimo čistě literární či formální hodnocení a přístup (líbí/nelíbí) do esteticko-politického hodnocení (je to nudné nebo kontroverzní, kritické či rezignující; cítím se jako čtenář znechucený, znuděný, frustrovaný nebo obohacený). 

Speciálně právě ty nejproblematičtější momenty jeho tvorby i nového románu lze podrobit takové „performativní“, byť velmi individuální zkoušce.

(1.) „Nudné“, pomal, aseptické tempo– může působit únavně a podpořit pocit, že autor vlastně jen recykluje stále ten samý příběh (zklamaného stárnoucího muže). Ale stejně tak, když si uvědomíme jeho působení, může prezentovat prostě tempo našich životů (vinoucích se od diskusí o autech, přes výběr dovolené, až po kritiku regionálního stravování).

(2.) Pornografickou scénku– lze vnímat jako ornament, bez kterého by se kniha jednoduše obešla, jako předem známý útok na pobouřené moralistní čtenáře. Ale možná jde o další návnadu, která zkouší, zda se jí chytneme, nebo zda ji prostě přejdeme (možná ani takto obscénní výjev už neumí vzbudit naše emoce).

(3.) Absence východiska, katarze, odpovědi nebo vůbec jednání (hrdiny) – pak opět není nedostatkem invence nebo nápadů. A dokonce ani nemusí být chápano ihned jako paralela našich životů, ve kterých jsou nějaké radikální jednání, či akce [action] ještě vzácnější. Ještě temnější může být to, že nás čtení (tohoto „nudného“ textu „bez východisek“) může bavit a uklidňovat.

(4.) Krom těchto tradičních ingrediencí je možné si všimnout některých změn. Tematicky se Houellebecq po politice (Podvolení), turismu (Platforma), nebo vědě (Elementární částice) obrací k zemědělství. Jistě jde o symbolické rozhodnutí. (Houellebecq je sám vystudovaný agronomem.) Právě zemědělství jako by mohlo reprezentovat „původní“, lokální a na vytváření skutečných hodnot orientovaný život spjatý s tradiční rodinou a komunitou. Ale i to se zdá být příliš snadnou návnadou pro jeho kritiku globalizace a kapitalismu – které možnosti tohoto lokálního a tradičního života zpřetrhali.

(5.) Název románu vtahuje do pozornosti psychofarmaka a jejich stále rostoucí spotřebu. Jejich role a využití v knize nejsou nijak závratné ani neočekávatelné. Co možná překvapí je, že obě roviny – kritiku kapitalismu a umělou stimulaci serotoninu – Houellebecq nikde nedává do přímé souvislosti. Skoro jako by to vypadalo, že psychofarmaka jsou pouhou metaforou, vedlejším produktem, něčím, co nás podprahově provází příběhem – místo toho, aby byli identifikované jako důvod, či centrum problému a osa vyprávění.

Zdá se mi, že jsem došel ke zcela banálnímu závěru. Čtení Houellebecqa (a možná každé „kvalitní“ literatury) nelze nikdy nahradit, vyčerpat či rozhřešit kritikou, recenzí, ani útokem na autorovy (údajně velmi konzervativní) postoje. Houellebecq svými romány nepíše politické pamflety, se kterými máme souhlasit nebo je odmítat. (Stejně tak mi přijde hloupé tvrdit, jak to udělalo mnoho recenzentů, že Houellebecq předpověděl hnutí Žlutých vest.) Zkouší, háže návnady a nutí nás nejen přemýšlet ale i zakoušet. V tomto ohledu nejsou jeho knihy vůbec kontroverzní, spíše naopak.