VZORKOVNICE LITERATURY

Josef Šebek

Myšlenka écriture je podnětný koncept. Snad ji nebudu příliš dezinterpretovat, když napíšu, že écriture je něco, co skrznaskrz prostupuje (tvoří) individuální text, co zakládá jeho identitu, a zároveň ho přesahuje, protože je něčím neosobním, je určitým způsobem, jak „se“ píše. Líbí se mi představa opakovatelnosti écriture: rozpoznáme ji po několika řádcích textu, tvoří jeho texturu… Neznamená to, že by daný text nebylo třeba dál interpretovat, ale je dost možné, že právě écriture zůstane tím, co je na něm nejzajímavější. Jde proto o texty, z nichž v jistém smyslu můžeme pořizovat vzorky, v nichž bude jejich écriture obsažena ve své úplnosti.

Specifickou écriture má nepochybně francouzský nový román. Byla to ve své době skutečná literární inovace, shodující se navíc časově – a související i konceptuálně – s aktuálním myšlením o écriture a textualitě, reprezentovaným hlavně autory kolem časopisu Tel Quel. Známý a v různých kontextech často opakovaný výrok, že nový román není žádná skupina anebo že žádný „nový román“ vůbec neexistuje, byl performativem identitu nového románu potvrzujícím. Časové rozpětí novorománových technik sahá od předválečného období – Tropismy Nathalie Sarrautové vyšly v roce 1938 – po poslední knihy autorů, jako jsou Alain Robbe-Grillet a Claude Simon, vydané na počátku tisíciletí. Jeho hlavní éra ale spadá do druhé poloviny padesátých a do šedesátých let.

Důležitým momentem je, že écriture můžeme chápat jako určitý způsob, jak popisovat svět, nebo jako ideologický pohled na svět; kdybychom pojem trochu ohnuli směrem k materialistickému pojetí kultury, mohli bychom říci, že jde – při vší „stylizaci“ a při vší autonomnosti motivací v rámci literárního pole – o způsob signifikantní, determinovaný, nutný… Jako ovšem zjistíme, co signifikuje, jak je nutný – to bude věcí interpretace, hermeneutickému kruhu se tedy úplně nevyhneme.

Nový román bývá většinou považován za jeden z posledních výhonků modernistického psaní, někdy i za vykročení k psaní postmodernistickému; záleží na úhlu pohledu a na definici postmodernismu. Brzy po něm se ale objevil „nový nový román“, který je možné považovat za postmoderní zcela (Jean Echenoz, Jean-Philippe Toussaint…).

Pro oba typy écriture je typický důraz na popis; ten ovšem na rozdíl od realistického románu bytní a žije si svým vlastním životem, na úkor vyprávění, na úkor své tradiční role při budování přesvědčivého světa fikce. Předmětný svět, jakoby zbavovaný lidské přítomnosti, nebo přinejmenším lidského vidění, se osamostatňuje. V novém románu a novém novém románu se tak ovšem děje s výrazně odlišným efektem; nový nový román si s novorománovým popisem pohrává, a je tak plně srozumitelný jen při diakritickém čtení na pozadí nového románu. Vážnost nového románu se mění v pastiš a parodii nového nového románu. Modernost se mění v postmodernost. A teď slibované vzorky:

Jan Bonaventura – řečený „Bona“ – sedí na zahradní židli uprostřed prázdné místnosti. Vedle něho na podlaze leží kožená aktovka – na podlaze z jedlového dřeva, na níž není nic zvláštního kromě toho, že je znatelně zanedbaná. Stěny jsou naopak pokryty zachovalými, ne-li novými tapetami, kde na perleťově šedém papíru kvetou pestrobarevné kytice jedna jako druhá. Strop sám je patrně čerstvě nabílen; uprostřed visí na drátě žárovka.

Vnitřek je osvětlen čtvercovým oknem bez záclon. Dvoje dveře dokořán otevřené vedou jedny do jakéhosi tmavšího pokoje, druhé do předsíňky u dveří, odkud se vchází do bytu.

V této místnosti není žádný nábytek kromě dvou železných skládacích židlí natřených jako obvykle na tmavozeleno. Bona sedí na jedné z nich; druhá, asi dva metry proti němu, je dosud prázdná.

Bona není oblečen jako doma. Zimník má dokonce zapnutý až těsně ke krku, na obou rukou rukavice, na hlavě klobouk.

Čeká bez hnutí na té nepohodlné tvrdé židli, jeho ruce, zkřížené na kolenou, nohy jako přibité k podlaze nenasvědčují, že by byl netrpělivý.

Dívá se před sebe na skvrnky od deště zanechané v prachu na okenních tabulkách a dál za ně přes obrovské modravé plochy skleněných pracovních hal na druhé straně ulice, na nepravidelné budovy předměstí, jejichž komíny a elektrické sloupky se hromadí až k šedivému zubatém obzoru.

Byli jednou dva muži jménem Ripert a Bock, jak to bývá, jeden dlouhý a druhý široký, netřeba je dál představovat. Oba byli oblečeni do tmavých, dobře padnoucích obleků, Ripert aby vypadal ještě větší, Bock aby se zdál ještě menší. Bock se pyšnil širokou krémovou kravatou na košili z čokoládového tergalu, což mu dodávalo nejasného vzhledu, něco mezi pasákem a pamlskem. Ripert měl čistě bavlněnou blankytně modrou polokošili, její rozhalený límeček odhaloval zlatý řetízek s maličkým zbožným medailonkem; svým způsobem, i když jinak, připomínal rovněž pasáka. Nicméně však takovou profesi nevykonávali. Seděli proti sobě, každý za svým psacím stolem, a popíjeli z papírových kelímků zelenou vodku vyrobenou ve Francii. Mlčeli. Přemýšleli.

Na stolech měli noviny, nůžky, výstřižky z tisku, taky fotografie, dopisy, fotokopie dopisů, taky popelníky, lampy, telefony, taky tužky, klíče, prázdné plechovky od piva, notesy, balíčky cigaret, zapalovače na jedno použití. Místnost byla velmi tmavá, původně salon velkého bytu předělaný na kanceláře, zůstala tam dosud i zaprášená kaskáda starého nefunkčního lustru u stropu a kolosální kus, krb z bílého mramoru, který nějaký chytrák vysochal do podoby mutantního bezé. Na žluté zdi visel přišpendlený reklamní kalendář darovaný institucí Smetana a plán předměstí Paříže. Police u dveří se prohýbala pod telefonními seznamy, silničními mapami, průvodci Michelin z roku 1976, různými spisy a katalogy, několika špionážními romány a časopisy s kreslenými seriály pro dospělé, životopisem Dostojevského od Henriho Troyata a jedním zvláštním číslem automobilové revue věnovaným malým japoncům.

Přemýšleli. Pili, nedívali se na sebe. Když se za zdí ozvalo volání, vstali. Otevřeli dveře. Dobrý den, šéfe, řekli. Dobrý den, řekl jejich šéf. Posadili se.

(Vzorek by měl obstát sám o sobě. Poruším tedy bibliografické dekorum a zdroje těchto dvou vzorků novorománové a novonovorománové écriture sem doplním za týden.)

Alain Robbe-Grillet, Gumy, přeložil Svatopluk Horečka, Praha: SNKLU, 1964 [1953], s. 76–77.
Jean Echenoz, Cherokee, přeložila Jovanka Šotolová, Praha: EWA, 1996 [1983], s. 25–26.