Šárka Lojdová, Sabrina Muchová

Tímto příspěvkem navazujeme na tradici reportů z konferencí Evropské společnosti pro estetiku (ESA). Letos se konference, jejímž jazykem byla angličtina, konala ve dnech 12. až 14. června ve Varšavě, na půdě univerzitní knihovny Collegium Novum. Organizátoři se v programu, který probíhal ve třech až čtyřech paralelních sekcích, snažili dát prostor co nejširšímu spektru témat a metodologických přístupů, čímž se ukázala pestrost současného estetického bádání.

Příspěvky se zabývaly historickými tématy (např. Kantovou nebo Hegelovou estetikou), otázkami z oblasti jak analytické estetiky (např. povahou myšlenkových experimentů či filozofií Stanleyho Cavella), tak i kontinentální (kritická teorie a fenomenologie). Pozitivní je, že ani jeden z přístupů nepřevažoval, naopak některé příspěvky kombinovaly principy obou (např. příspěvek Catherine Robb „Performing Silence“, který zkoumal fenomén ticha metodologií analytické filosofie se zohledněním myšlenek autorů, jako byl Jürgen Habermas a Maurice Merleau-Ponty). Některé řečnice a řečníci se zabývali také tématy aktuálně rezonujícími ve společnosti (např. teorie antropocénu, důsledky postkolonialismu či naratologie traumatických vyprávění), objevila se však rovněž témata spadající do oblasti populární kultury (např. televizní estetika nebo fenomén pózování). Tradiční místo zaujímaly příspěvky reflektující jednotlivé druhy umění, přičemž největší zastoupení měla literatura a hudba.

Stojí za to zmínit dvě panelové sekce konference. První, věnovanou filozofii Susan Langer (Ken Wilder, Randall Auxier, Adrienne Dengerink Chaplin), druhou fikci (Stacie Friend, Gregory Currie). A právě panelů se týkají naše výhrady, a to nikoli jejich obsahu a kvality jednotlivých příspěvků, ale jejich formy. Ocenily bychom, kdyby byl vyhrazen prostor i pro diskuzi mezi jednotlivými účastníky v panelu. Forma, kterou organizátoři zvolili (přednesení příspěvku následované otázkami z publika), tak panel neodlišovala od ostatních sekcí konference, což bylo nejzřetelnější ve srovnání s těmi, ve kterých se příspěvky rovněž zaměřovaly na stejné téma, aniž by byly jako panelové označeny, konkrétně například blok věnovaný otázkám stylu (Jakub Stejskal a Lisa Giombini). Za jeden z nejpodnětnějších výstupů, napříč jednotlivými sekcemi, pak autorky tohoto textu považují přednášku Elisy Caldaroly „Understanding Site-Specific Art,“ ve které Caldarola předložila jeho definici a nastínila možnosti jeho klasifikace.

ESA se rozhodla jako keynote speakers oslovit tři významné současné estetičky: Hanne Appelqvist z univerzity v Helsinkách (a mimo jiné také šéfredaktorku časopisu Estetika), Ruth Sonderegger z vídeňské Akademie umění a Lydii Goehr, která momentálně působí na Kolumbijské univerzitě. Situace, kdy jsou keynote speakers pouze ženy, nastávají zřídkakdy (autorky tohoto texty se s tímto setkaly vůbec poprvé) a tuto skutečnost ocenily i samotné přednášející. Spíše než obsahu, který pochopitelně odpovídal jejich erudici a statusu, jsme se rozhodly věnovat jejich přístup k estetice. Hanne přednesla soudržnou, argumentačně dobře vystavěnou přednášku na téma formalismu „What Can Mere Musical Form Show Us about Reality?“. Ruth kriticky uchopila tradiční téma estetické emancipace u Kanta a Schillera prostřednictvím postkoloniálního myšlení („Emancipation, Normalization, or Coercion? Aesthetic Education from Kant to Spivak“). A Lydia svým vystoupením překročila kategorii plenární přednášky v tom smyslu, že součástí účinku jejího apelu bylo i to slyšet ji mluvit („Painting in Waiting: Prelude to a Critical Philosophy of History and Art“).

Jakožto doktorandky oceňujeme prostor, který organizátoři věnovali příspěvkům doktorandů stejně tak jako zpětnou vazbu získanou během diskuzí, kterých se účastnili vždy i etablovaní akademici a akademičky, včetně keynote speakers. Na diskuze obecně je na konferencích ESA kladen důraz, a proto je jejich délka od loňského roku stejně dlouhá jako čas samotného příspěvku, tj. 20 minut. Ne vždy však byla diskuze tolik přínosná, jak bychom doufaly, ačkoli ve většině případů ano, a to i když příspěvek samotný tak zdařilý nebyl.Vrátíme-li se ještě k doktorandům a začínajícím vědcům, nelze opomenout soutěž Fabiana Dorsche o nejlepší esej, jež byla na konferenci vyhlášena, a jejíž laureátkou se stala Irene Martinez Marin s příspěvkem „Non-Standard Emotions and Aesthetic Understanding.“

Na závěr bychom chtěly upřímně poděkovat organizátorům, jak z Varšavské univerzity, tak z organizačního výboru ESA, nejen za zajištění bezproblémového průběhu konference samotné, ale také za doprovodný program. V jeho rámci proběhla performance, a to přímo v prostorách samotné konference, a komentovaná prohlídka galerie současného umění Zachęta.